v Enka Insaat Ve Sanayi AS proti OOO pojišťovací společnosti Chubb, otázka, kterým právem se řídí platnost a rozsah rozhodčí smlouvy, vyvstala předtím, než došlo k nějakému rozhodčímu řízení. Pak, v rozsudku Nejvyššího soudu Spojeného království ze dne Kabab-Ji SAL (Libanon) v Skupina potravin Kout (Kuvajt) daný na 17 říjen 2021, podobný problém vyvstal v poarbitrážní fázi, kdy měl Nejvyšší soud Spojeného království rozhodnout o výkonu nálezu vydaného rozhodčím soudem. Potvrzení přístupu v Enka, rozhodl to Nejvyšší soud Spojeného království, jako věc anglického práva, výslovná volba práva, kterým se bude smlouva řídit jako celek “bude obvykle dostatečným ‚indikací‘ toho právo rozhodčí smlouvy.”
Pozadí případu
Kabab-Ji (žalobce v rozhodčím řízení ICC, odvolatel u Nejvyššího soudu Spojeného království), je libanonská společnost specializující se na libanonskou kuchyni a vlastní ochranné známky, na nichž je založen její jedinečný koncept restaurací. Prostřednictvím smlouvy o rozvoji franšízy ("FDA"), Kabab-Ji v červenci udělil licenci kuvajtské společnosti 2001, Al Homaizi Foodstuff Company (“Al Homaizi”) provozovat franšízu využívající svůj restaurační koncept v Kuvajtu po dobu deseti let. Pod FDA, Kabab-Ji SAL a Al Homaizi následně uzavřely celkem deset smluv o franšízových prodejnách ("FOA") u jednotlivých provozoven otevřených v Kuvajtu. FDA a FOA (společně „franšízové smlouvy“) všechny se výslovně řídily anglickým právem. Franšízové dohody rovněž upravovaly rozhodčí řízení ICC se sídlem v Paříži, Francie.
v 2005, skupina Al Homaizi prošla restrukturalizací společnosti. Nový subjekt s názvem Kout Food Group ("KFG") vznikla a Al Homaizi se stala dceřinou společností KFG. KFG byla odpůrcem arbitráže ICC a Nejvyššího soudu Spojeného království.
Když vznikl spor podle franšízových smluv, Kabab-Ji zahájil arbitráž ICC proti samotné KFG. KFG se účastnila arbitráže, ale tvrdila, že nebyla stranou franšízových dohod ani arbitrážních dohod, které obsahovaly.
Problémy před Nejvyšším soudem 
Jako v Ence, první otázka, která vyvstala, bylo určit, který právní systém musí anglický soud použít, aby rozhodl, zda existuje vymahatelná rozhodčí smlouva. Tady, pokud by bylo správné, že strany výslovně zvolily anglické právo, a nikoli implicitní volba francouzského práva, kterým se řídí jejich rozhodčí smlouva, vyvstaly další dva problémy. Jedním je zda, jako věc anglického práva, žalovaný se nikdy nestal účastníkem rozhodčí smlouvy. Další je zda, procedurálně, Odvolací soud Spojeného království správně rozhodl o této otázce a vydal zkrácený rozsudek zamítající výkon nálezu.
Zaměření na první otázku, což je pro uživatele arbitráže nejpraktičtější, Nejvyšší soud se řídil rozhodnutím ve věci Enka a zjistil, že právem upravujícím otázku, zda se KFG stala stranou rozhodčí smlouvy, bylo anglické právo.
Příslušné smluvní doložky
Příslušná ustanovení FDA byla následující:
Článek 1: Obsah smlouvy
Tato smlouva se skládá z předchozích odstavců, podmínky smlouvy uvedené níže, dokumenty v něm uvedené, a jakýkoli účinný exponát(s), Plán(s) nebo dodatek(s) ke Smlouvě nebo k jejím přílohám, které budou později podepsány oběma Smluvními stranami. Bude vykládána jako celek a každý z uvedených dokumentů je třeba považovat za nedílnou součást této dohody a bude vykládán tak, že doplňují ostatní. Článek 14: Řešení sporů
[…]
14.2. S výjimkou těch záležitostí, které se konkrétně týkají značky, jakýkoli spor, spor nebo nárok mezi POSKYTOVATELEM LICENCE a DRŽITELEM LICENCE ohledně jakéhokoli problému vyplývajícího z této smlouvy nebo souvisejícího s touto smlouvou nebo jejího porušení, […] musí, neúspěšné smírné urovnání, na žádost POSKYTOVATELE LICENCE nebo DRŽITELE LICENCE, být s konečnou platností vypořádán podle Pravidel smírčího a arbitrážního řízení Mezinárodní obchodní komory jedním nebo více rozhodci jmenovanými v souladu s uvedenými pravidly.
14.3. Rozhodce(s) použije ustanovení obsažená ve smlouvě. Rozhodce(s) bude rovněž uplatňovat zásady práva obecně uznávané v mezinárodních transakcích. Rozhodce(s) možná bude muset vzít v úvahu některá závazná ustanovení některých zemí, tj. ustanovení, která se později ukážou mít vliv na dohodu. Rozhodce za žádných okolností nesmí(s) použít jakékoli pravidlo(s) které si odporují(s) přísné znění Smlouvy.
[…]
14.5. Rozhodčí řízení bude vedeno v anglickém jazyce, v Paříži, Francie.
[…]
Článek 15: Rozhodné právo Tato smlouva se bude řídit a vykládat v souladu se zákony Anglie.
Odůvodnění Nejvyššího soudu o rozhodném právu rozhodčí smlouvy
Smluvní tlumočení
Nejvyšší soud Spojeného království rozhodl o tomto ustanovení 15 FDA, že „tato dohoda“ se bude řídit zákony Anglie, bylo běžně a přiměřeně chápáno tak, že označuje všechna ustanovení obsažená ve smluvním dokumentu, včetně doložky 14. To prokázalo, že strany neměly v úmyslu vyloučit arbitrážní smlouvu z výběru anglického práva, kterým by se řídily všechny podmínky jejich smlouvy., včetně rozhodčí smlouvy.
Soud dále uvedl, že existuje prostor pro pochybnosti o smyslu doložky 15 byla ospravedlněna doložkou 1, který uvedl „[t]jeho smlouva se skládá z … podmínek smlouvy uvedených níže“. „podmínky smlouvy uvedené níže“ zjevně zahrnutá doložka 14. Bylo tedy rozhodnuto, že došlo „žádný dobrý důvod k závěru, že strany měly v úmyslu vyjmout doložku 14 z jejich výběru anglického práva, kterým se budou řídit všechny podmínky jejich smlouvy“.
Aplikace zákonného režimu – Článek V(1)(A) Newyorská úmluva 1958
Připomínaje, že věc projednávaná Soudním dvorem byla v souvislosti s odvoláním proti návrhu na výkon rozhodnutí, příslušným zákonným režimem byl článek V(1)(A) Newyorské úmluvy o uznávání a výkonu zahraničních rozhodčích nálezů, jak je uzákoněno v oddíle 103(2)(b) z 1996 Arbitrážní zákon. Sekce 103(2)(b) státy:
(2) Uznání nebo výkon rozhodčího nálezu lze odmítnout, prokáže-li osoba, proti níž je uplatňován –
[…]
(b) že rozhodčí smlouva nebyla platná podle práva, kterému ji strany podřídily resp, chybí-li na tom žádná indikace, podle práva země, ve které bylo toto ocenění uděleno;
Soud rozdělil článek na dvě části: (i) „primární pravidlo“, podle kterého se platnost rozhodčí smlouvy řídí právem zvoleným stranami a (ii) „výchozí pravidlo“, kde nebyla uvedena žádná volba, podle kterého se platnost rozhodčí smlouvy řídí právem země, kde byl nález vydán (považováno za místo sídla).
Jako v Ence, to soud poznamenal, podle článku V(1)(A), pouze v případě, že neexistuje „označení“ zvoleného práva, by se mělo použít sídlo jako právo rozhodčí smlouvy. Obecná doložka o volbě práva v písemné smlouvě (jako je volba anglického práva ve franšízových dohodách) by normálně byla dostatečná „indikace“ práva, kterému strany podřídily rozhodčí smlouvu.
Zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT nemají žádný vliv na arbitrážní smlouvu
Soud dále odmítl argumentaci žalobce vycházející ze Zásad UNIDROIT vedoucí k jeho chybnému závěru, že při absenci dostatečného označení práva, kterým se má řídit platnost rozhodčí smlouvy, bylo by nutné uchýlit se k výchozímu pravidlu, že rozhodným právem je právo sídla rozhodčího řízení, tj., Francie. Tento argument vycházel z doložky 14.3 úřadu FDA, poskytující „rozhodce(s) bude rovněž uplatňovat zásady práva obecně uznávané v mezinárodních transakcích“. Strany se dohodly, že to je třeba chápat jako odkaz na Zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT, soubor zásad formulovaných mezinárodními vědci a publikovaných mezivládní organizací.
Soud rozhodl, že tyto zásady zavazují rozhodce pouze při řešení podstaty sporu a nemají žádný vliv na rozhodčí smlouvu.. Soud, za předpokladu (ale nerozhoduje) že "zákon" (v článku V(1)(A) Úmluvy a oddílu 103(2)(b) z 1996 Akt) by měla být omezena na právo dané země, domníval se, že právo, které se má použít, by sestávalo ze systému vnitrostátního práva zvoleného stranami bez ohledu na zásady UNIDROIT.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil, zjištění, že rozhodčí smlouvu se řídí anglickým právem, a proto se vztahuje na otázku její platnosti. Podle anglického práva, KFG se nestala stranou FDA a, proto, the arbitration agreement could not extend to KFG. Jako výsledek, Nejvyšší soud odmítl uznání a výkon nálezu ICC.
Klíčové poznatky pro uživatele arbitráže
- Strany by měly ve smlouvách výslovně specifikovat právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu kromě práva upravujícího hmotněprávní závazky podle smlouvy, aby se předešlo nejistotě ve fázi vymáhání.
- Pokud je rozhodné právo smlouvy v rozporu s jiným právně nevynutitelným právem zahrnutým do smlouvy, jako jsou principy UNIDROIT, rozhodné právo bude mít přednost.
- Anglické právo dává prvořadou prioritu vyjednávání stran, jak je uvedeno v jejich písemné dohodě, a nadále zůstává konzistentním zdrojem práva. Prosazením výslovných podmínek smlouvy, počítaje v to (i) jeho ustanovení o volbě práva k určení práva rozhodčí smlouvy, (ii) klauzule „žádné ústní úpravy“., a (iii) zákaz převodu smluvních práv a omezení vzdání se práva, soud nakonec potvrdil, jako věc anglického práva, že KFG se nemohla stát stranou rozhodčí smlouvy v FDA.