Japonsko je země pro rozhodčí řízení s řadou rozhodčích institucí a organizací. Nejčastěji používanou institucí pro obchodní arbitráž je Japonská asociace komerčních arbitráží („JCAA“).[1] Své Pravidla rozhodčího řízení byly nedávno pozměněny, aby se rozhodčí řízení stalo pro strany užitečnějším a dostupnějším.[2]
Civilní a obchodní arbitráž v Japonsku
Občanské a obchodní rozhodčí řízení v Japonsku se řídí rozhodčím zákonem č. 138 z 2003 („Arbitrážní zákon“), který vstoupil v platnost v roce 2007 2004. Arbitrážní zákon je založen na vzorovém zákoně UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži 1985.
V roce 2007 byl změněn vzorový zákon UNCITRAL 2006, ale arbitrážní zákon tyto změny nezahrnuje. Na 21 červen 2019, Japonská federace advokátních komor vydala doporučení, v němž navrhuje, aby 2006 změny se promítnou do rozhodčího zákona.[3]
Arbitrážní dohoda v japonském právu
Podle článku 2 zákona o rozhodčím řízení, rozhodčí smlouva je dohoda “strany předloží jednomu nebo více rozhodcům řešení všech nebo některých občanských sporů, které vznikly nebo které mohou vzniknout v souvislosti s definovaným právním vztahem (ať už smluvní nebo ne) a dodržovat jejich cenu (dále jen „arbitrážní nález“).“
Kapitola II rozhodčího zákona je věnována rozhodčím smlouvám.
Platnost rozhodčí smlouvy vyžaduje formální i hmotné požadavky. Rozhodčí smlouva je platná, pouze pokud je jejím předmětem občanskoprávní spor.[4] Musí být písemná a podepsaná všemi stranami. Článek 13(2) zákona o rozhodčím řízení stanoví, že rozhodčí smlouva může být podepsána elektronicky.[5] Odkaz ve smlouvě na samostatný dokument obsahující rozhodčí doložku postačuje k tomu, aby platná rozhodčí smlouva byla uzavřena pouze v písemné formě.[6]
Na rozdíl od vzorového zákona UNCITRAL, podle rozhodčího zákona, rozhodčí dohody týkající se spotřebitelů a podniků mohou spotřebitelé jednostranně ukončit:[7]
„Spotřebitel může zrušit spotřebitelskou rozhodčí smlouvu. Pokud, to neplatí v případě, že spotřebitel je žadatelem v rozhodčím řízení na základě spotřebitelské rozhodčí smlouvy.“
Podle článku 4 doplňujících ustanovení rozhodčího zákona, arbitrážní dohody týkající se jednotlivých pracovních sporů jsou rovněž neplatné.[8]
Ústava rozhodčího soudu v Japonsku
Podle článku 2 zákona o rozhodčím řízení, rozhodčí soud znamená “jediný rozhodce nebo skupina dvou nebo více rozhodců, SZO, na základě rozhodčí smlouvy, vede řízení a podléhá arbitrážnímu nálezu v občanských sporech.“[9]
Strany mohou svobodně určit počet rozhodců. Pokud není dosaženo dohody, zákon o rozhodčím řízení ukládá soud složený ze tří rozhodců, jsou-li v rozhodčím řízení dvě strany.[10] Arbitrážní zákon nestanoví žádné občanství ani profesní podmínky pro to, aby byl rozhodcem.
Pokud některá ze stran neurčí rozhodce v rámci 30 dní od žádosti, místní soud může na žádost strany jmenovat rozhodce.[11]
Podle článku 18(3) zákona o rozhodčím řízení, rozhodci mají povinnost být nezávislí a nestranní:[12]
„Pokud je osoba oslovena v souvislosti s jejím možným jmenováním rozhodcem, v plném rozsahu zveřejní veškeré okolnosti, které by mohly vést k opodstatněným pochybnostem o jeho nestrannosti nebo nezávislosti.“
Existují dva důvody, na jejichž základě může být rozhodce napaden, a to:
- Rozhodce nemá kvalifikace dohodnuté stranami; a
- Existují okolnosti, které vyvolávají pochybnosti o jeho nestrannosti nebo nezávislosti.
Arbitrážní zákon odkazuje na zásadu kompetence-kompetence podle článku 23, tj., rozhodčí soud je příslušný rozhodovat o své vlastní jurisdikci.
Pokud se strany rozhodčího řízení dohodnou, rozhodčí soud se může pokusit pomoci při jednáních o smírném urovnání.
Výkon rozhodčích cen v Japonsku
Uznávání a výkon rozhodčích nálezů se řídí kapitolou VIII rozhodčího zákona.
Vymáhat rozhodčí nález, zákon o rozhodčím řízení nerozlišuje mezi tuzemskou a zahraniční cenou. Oba mají stejný účinek jako konečné soudní rozhodnutí:[13]
„Rozhodčí nález (bez ohledu na to, zda se místo rozhodčího řízení nachází na území Japonska; to platí v celé této kapitole) mají stejný účinek jako konečný a rozhodující rozsudek.“
Japonsko je smluvním státem Úmluvy o uznávání a výkonu zahraničních cen 1958 („Newyorská úmluva“). Podmínky, za nichž může být výkon rozhodnutí vykonán v Japonsku, jsou podobné podmínkám stanoveným Newyorskou úmluvou.[14]
Vymáhat rozhodčí nález, strana musí požádat soud o výkon rozhodnutí a poskytnout:[15]
- Kopie rozhodčího nálezu;
- Dokument potvrzující, že kopie je totožná s rozhodčím nálezem; a
- Japonský překlad rozhodčího nálezu (pokud není vykreslen v japonštině).
Návrh na výkon rozhodnutí lze podat pouze u následujících soudů:[16]
- okresní soud určený dohodou stran;
- okresní soud příslušný pro místo rozhodčího řízení (pouze v případě, že určené místo rozhodčího řízení spadá do pravomoci jediného okresního soudu); nebo
- okresní soud příslušný v obecném fóru protistrany v příslušném případě.
Proti rozhodnutí o výkonu rozhodnutí vydanému příslušným místním soudem lze podat odvolání.[17]
Důvody pro zrušení arbitrážní ceny v Japonsku
Podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu jsou uvedeny v kapitole VII rozhodčího zákona.
Strana, která se snaží zrušit rozhodčí nález, musí požádat soud (uvedené výše) do tří měsíců ode dne, kdy strana obdržela oznámení o rozhodčím nálezu. Důvody, na jejichž základě lze rozhodčí nález zrušit, jsou:[18]
- rozhodčí smlouva není platná z důvodu omezení kapacity strany;
- rozhodčí smlouva není platná z jiného důvodu, než je omezení kapacity strany podle zákona, kterému se strany dohodly podrobit;
- strana, která podává žádost, nebyla v řízení o jmenování rozhodců nebo v rozhodčím řízení informována, jak to vyžadují ustanovení japonských zákonů.;
- strana podávající žádost nemohla předložit svůj případ v rozhodčím řízení;
- rozhodčí nález obsahuje rozhodnutí ve věcech, které nespadají do rozhodčího řízení nebo do nároků v rozhodčím řízení;
- složení rozhodčího soudu, nebo rozhodčí řízení, nebyly v souladu s ustanoveními japonských zákonů;
- nároky v rozhodčím řízení se týkají sporu, který nemůže být předmětem rozhodčí smlouvy podle japonských zákonů; nebo
- obsah rozhodčího nálezu je v rozporu s veřejným pořádkem nebo dobrou morálkou Japonska.
Většina ustanovení arbitrážního zákona o rozhodčím řízení může být změněna dohodou mezi stranami. nicméně, některá ustanovení zákona o rozhodčím řízení jsou povinná, jako je rovné a spravedlivé zacházení se stranami.[19] Pokud strany nebo rozhodčí soud nedodržují taková závazná ustanovení, je možné požádat soud o zrušení rozhodčího nálezu.
Investiční arbitráž v Japonsku
Japonsko je stranou 31 hlášeny dvoustranné investiční smlouvy, s následujícími zeměmi:
Arménie; Bangladéš; Kambodža; Egypt; Čína; Kolumbie; Hongkong; Írán; Irák; Izrael; Kazachstán; Keňa; Korea; Kuvajt; Laos; Austrálie; Brunej; Chile; Indie; Indonésie; Malajsie; Mexiko; Mongolsko; Filipíny; Singapur; Švýcarsko a Thajsko.
Japonsko nemá vzorovou dvoustrannou investiční smlouvu a nezveřejnilo oficiální komentář týkající se zamýšleného smyslu svých smluv.
Japonsko není smluvní stranou Mauricijské úmluvy o průhlednosti v rozhodčím řízení mezi investory a státy (2014).
V Japonsku nejsou žádné nedávné případy, které by se zabývaly relevantními otázkami, které by mohly vyvstat během rozhodčího řízení mezi investorem a státem. Vskutku, Japonsko nikdy nebylo stranou rozhodčího řízení mezi investorem a státem.
Být stranou Smlouvy o energetické chartě,[20] někteří japonští investoři podali podle ECT nároky vůči jiným státům. Nedávno, an Proti Číně bylo rovněž zahájeno rozhodčí řízení ICSID japonským investorem v rámci EU 1988 Japonsko-Čína BIT.
[1] The Na webové stránky Japonské asociace komerčních arbitráží se lze dostat zde.
[2] Pravidla obchodní arbitráže (2019).
[3] Návrh osnovy právních předpisů, které odrážejí vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži, se změnami ve znění přijatém v 2006.
[4] Arbitrážní zákon č. 138, Článek 13(1).
[5] Arbitrážní zákon č. 138, Článek 13(2): „Rozhodčí smlouva má podobu dokumentu podepsaného všemi stranami, dopisy nebo telegramy vyměňované mezi stranami (včetně těch odeslaných faxem nebo jiným komunikačním zařízením pro strany na dálku, které poskytují příjemci písemný záznam přenášeného obsahu), nebo jiný psaný nástroj.“
[6] Arbitrážní zákon č. 138, Článek 13(3).
[7] Arbitrážní zákon č. 138, Doplňková ustanovení, Článek 3(2) – Výjimka týkající se rozhodčích dohod uzavřených mezi spotřebiteli a podniky.
[8] Arbitrážní zákon č. 138, Doplňková ustanovení, Článek 4 – Výjimka týkající se rozhodčích dohod týkajících se individuálních pracovních sporů
[9] Arbitrážní zákon č. 138, Článek 2(2).
[10] Arbitrážní zákon č. 138, Článek 16(2).
[11] Arbitrážní zákon č. 138, Článek 17.
[12] Arbitrážní zákon č. 138, Článek 18(3).
[13] Arbitrážní zákon č. 138, Článek 45(1).
[14] Arbitrážní zákon č. 138, Článek 45(2).
[15] Arbitrážní zákon č. 138, Článek 46(2).
[16] Arbitrážní zákon č. 138, Články 46(4) a 5.
[17] Arbitrážní zákon č. 138, Článek 46(6).
[18] Arbitrážní zákon č. 138, Článek 44.
[19] Arbitrážní zákon č. 138, Článek 25: „(1) V rozhodčím řízení se se stranami zachází rovnoprávně. (2) Každá strana dostane plné možnosti předložit svůj případ v rozhodčím řízení.“
[20] Japonsko ratifikovalo Smlouvu o energetické chartě dne 23 červenec 2002. Vstoupil v platnost dne 21 říjen 2002.