Často se objevují otázky týkající se ekonomických sankcí v mezinárodní arbitráži. Hospodářské sankce jsou běžně používaným nástrojem zahraniční politiky, který může mít významný dopad na plnění smluvních práv a povinností stran. Přestože existuje mnoho způsobů, jak mohou ekonomické sankce zasahovat do mezinárodní arbitráže, Zaměříme se na otázku arbitrárnosti sporů týkajících se ekonomických sankcí. Debata o rozhodnutelnosti sporů týkajících se sankcí vyplývá ze skutečnosti, že se sankce dotýkají otázek veřejné politiky jako prvořadých závazných ustanovení. – omezení, které může mít dopad na rozsah rozhodčího řízení.
“Arbitrární”, in its widest sense, prostředky, které lze vyřešit rozhodčím řízením. Tím pádem, “arbitrárnost” obecně se odkazuje na charakteristiku toho, že je předmětem arbitráže nebo ne. Spory, které nejsou rozhodčí, jsou obvykle definovány vnitrostátními právními předpisy a soudními rozhodnutími. Existují určité nejistoty, pokud jde o volbu rozhodného práva pro otázky rozhodnosti, které vyplývají ze skutečnosti, že tyto otázky mohou vyvstávat v různých fázích rozhodčího řízení a / nebo během výkonu rozhodnutí. nicméně, v zásadě, právo místa rozhodčího řízení a právo, kterým se řídí rozhodčí smlouva, jsou nejdůležitější pro určení, zda je spor rozhodčí před fází výkonu.[1]
Ekonomické sankce v mezinárodní arbitráži: Převažující pohled
V literatuře a rozhodčím řízení převládá názor, že spory týkající se ekonomických sankcí jsou arbitrární.[2] nicméně, řada rozhodnutí vnitrostátních soudů rozhodla jinak, odvolání se na výjimky z veřejného pořádku a upřednostňování naléhavých ustanovení svých vnitrostátních právních předpisů, aby některé spory týkající se sankcí nebyly arbitrární.
Ve známém Mitsubishi v. Soler Případ, Spojené státy. Nejvyšší soud potvrdil, že rozhodčí doložka vztahující se k distribuční smlouvě je platná a že spor byl arbitrážní, navzdory použití antimonopolních pravidel jako závazných pravidel. Stejné odůvodnění platí i pro hospodářské sankce v mezinárodní arbitráži.
V Fincantieri v. Ministerstvo obrany Iráku případ před švýcarským federálním soudem,[3] the defendants objected to the jurisdiction of the arbitral tribunal on the ground that the dispute was inarbitrable due to UN sanctions against Iraq, která byla rovněž provedena ve švýcarském a italském právu. Tribunál v Ženevě potvrdil, že má pravomoc projednat věc ve svém prozatímním rozhodnutí, rozlišování mezi uplatňováním režimu sankcí jako závazného práva ve věci samé a rozhodovatelností sporu, uzavření sankcí nenarušilo arbitrárnost sporu se sídlem ve Švýcarsku.[4] The claim for annulment was rejected based on Článek 177(1) zákona o mezinárodním právu soukromém ve Švýcarsku, který umožňuje, aby jakýkoli spor o finanční zájem byl předmětem rozhodčího řízení. Švýcarský federální soud dospěl k závěru, že ekonomické sankce vůči Iráku by mohly vyvolat otázku nemožnosti výkonu, ale nevedlo automaticky k závěru, že spor byl nepřekonatelný.
Another important decision where similar reasoning was applied was in Air France v. Libyan Airlines, Kde Odvolací soud v Quebecu rozhodl, že sankce OSN proti Libyi nebrání arbitrárnosti sporu a že tribunál neporušuje mezinárodní veřejný pořádek tím, že prohlásí za příslušný k rozhodnutí sporu.[5]
Výše uvedené případy ukazují obecný pohled na mezinárodní rozhodčí řízení, což je přítomnost naléhavých ustanovení, které zahrnují ekonomické sankce, nemá vliv na arbitrárnost sporu.
Tohle je, nicméně, liší se od otázky arbitrárnosti, která by mohla nastat ve fázi uznání a výkonu podle Článek V(2)(A) Newyorské úmluvy o uznávání a výkonu zahraničních arbitrážních cen, kde lze výkon odmítnout, pokud soud země uznání a výkonu zjistí, že spor nelze vyřešit rozhodčím řízením. Navzdory převládajícímu pohledu v doktríně, došlo k několika rozhodnutími vnitrostátních soudů, kde soudy přesto odmítly arbitrárnost sporu zahrnujícího sankce na základě naléhavých ustanovení.
Ekonomické sankce v mezinárodní arbitráži: Další pohledy
Německé soudy, například, zvážili, že pokud existuje riziko, že by se rozhodčí soud vyhnul použití povinných pravidel, neplatnost rozhodčí smlouvy lze stále zjistit.[6] In another German case, Oberlandsgericht v Mnichově rozhodl, že naléhavá ustanovení nelze odchýlit dohodou o výhradní příslušnosti kalifornských soudů, since there was a danger that the court in a third country would not enforce German mandatory provisions.[7]
Dále, ve výše uvedeném Fincantieri domy, Italští stavitelé lodí, souběžně s řízením před švýcarskými soudy, postoupila věc italským soudům, aby získala prohlášení o neplatnosti rozhodčí doložky. Soud prvního stupně potvrdil arbitrárnost sporu, ale rozhodnutí byl zrušen odvolacím soudem v Janově. Odvolací soud rozhodl, že na věc se vztahují povinná italská pravidla, a to z důvodu „nedostupnost“Dotčených práv, spor byl nesnesitelný.[8] Tato argumentace byla ve Francii a USA velmi kritizována Francouzský odvolací soud v Paříži odmítl vykonat italské rozhodnutí.[9] V jiném případě u Nejvyššího kasačního soudu v Itálii, shledalo se, že rozhodčí doložka je neplatná a spor je nesnesitelný.[10] Důvody byly podobné úvahám janovského soudu, zjištění, že sankce mají nadnárodní povahu a mohly by podkopat arbitrárnost sporu.
Proto, zatímco obecný pohled na doktrínu a praxi rozhodčích soudů je považovat spory týkající se ekonomických sankcí v mezinárodní arbitráži za arbitrární, praxe některých států a vnitrostátních soudů směřuje opačným směrem. Často dost, vnitrostátní soudy považují spor zahrnující hospodářské sankce za nepřiměřený a upřednostňují převažující závazná ustanovení vlastních zákonů.
[1] Gary B. narozený, Volba práva upravující mezinárodní arbitrážní dohody – D. Volba práva, kterým se řídí Non- Libovolnost, Mezinárodní obchodní arbitráž, (Kluwer Law International 2009) str. 503.
[2] T. zpustlík, Hospodářské sankce EU v rozhodčím řízení, v Maxi Scherer (vyd), Žurnál mezinárodní arbitráže, (Kluwer Law International; Kluwer Law International 2018, Hlasitost 35 Problém 4) str. 445; viz také Marc Blessing, Dopad extrateritoriálního uplatňování závazných právních předpisů na mezinárodní smlouvy 58–59 (Helbing & Lehký kohout 1999).
[3] Fincantieri Cantieri Navali Italiani SpA a OTO Melara Spa v ATF (25 listopad 1991) Cena ICC č 6719 (Prozatímní cena) Žurnál mezinárodního práva (1994) 1071; viz také Gary B. narozený, Mezinárodní obchodní arbitráž (Druhé vydání) (Kluwer Law International 2014) str. 993.
[4] Fincantieri Cantieri Navali Italiani SpA a OTO Melara Spa v ATF (25 listopad 1991) Cena ICC č 6719 (Prozatímní cena) Žurnál mezinárodního práva (1994) 1074.
[5] Případ není zveřejněn, ale byl uveden v literatuře, viz například Geneviève Burdeau, ‘Mnohostranná a jednostranná embarga a jejich dopad na mezinárodní obchodní arbitráž – Státy v mezinárodním ekonomickém sporu, Já. Arbitrážní spory (2003) 3 Rozhodčí přezkum 753, 762 ff.
[6] T. zpustlík, Hospodářské sankce EU v rozhodčím řízení, v Maxi Scherer (vyd), Žurnál mezinárodní arbitráže, (Kluwer Law International; Kluwer Law International 2018, Hlasitost 35 Problém 4) str. 448, citovat Sophie Mathäßovou, Dopadové stavy- a opatření osobního embarga na vztahy podle soukromého práva 60-61 (Nomos 2016)
[7] OLG Mnichov, 17 Smět 2006 - 7 U 1781/06, IPRax 322 (2007).
[8] Fincantieri-Cantieri Navali Italiani SpA proti Iráku (1994) Tear. Dell'arb 4 (1994) (Odvolací soud v Janově / Odvolací soud v Janově, Itálie) 505; vidět Eric De Brabandere a David Holloway, Sankce a mezinárodní rozhodčí řízení, v Larissa van den Herik (vyd.), Výzkumná příručka o sankcích a mezinárodním právu (Cheltenham: Edward Elgar, 2016)
[9] Právní odbor ministerstva spravedlnosti Irácké republiky v. Fincantieri-Cantieri Navali Italiani (15 červen 2006) Rev Arb (2007) (Odvolací soud v Paříži / Odvolací soud v Paříži, Francie)str. 87.
[10] Vláda a ministerstva Irácké republiky v. Armamenti e Aerospazio S.p.A.. a kol., Itálie č. 189, Nejvyšší kasační soud Itálie, Případ č. 23893, 24 listopad. 2015, cited in XLI Ročenka obchodní arbitráže 2016, str. 503 (Albert Jan van den Berg ed., 2016).
Nina Jankovičová, Zákon Aceris