Zákon o rozhodčím řízení v rozhodčích řízeních LCIA: Kde stojíte, záleží na tom, kde sedíte
Nový 2014 Pravidla LCIA zavádějí výchozí pravidlo, že rozhodným právem pro rozhodčí smlouvu je zákon sídla
Podle Husajna Haeriho
Autonomie a oddělitelnost rozhodčí doložky od její základní smlouvy je formativním principem mezinárodního rozhodčího řízení. Důsledkem této zásady je to, že právo upravující rozhodčí dohodu se může lišit od práva upravujícího věcné otázky, které jsou mezi stranami sporu (tj., právo smlouvy). Strany proto mohou – a stále více – výslovně určí právo rozhodné pro jejich rozhodčí smlouvu, na rozdíl od (a často se liší od) zákon upravující smlouvu. nicméně, v případě neexistence výslovného ustanovení, existuje nejistota ohledně rozhodného práva pro rozhodčí smlouvu. Přestože možnosti jsou obecně omezeny na právo smlouvy nebo právo sídla rozhodčího řízení, tato nejistota může vyvolat rušivé satelitní spory. Nové 2014 Pravidla LCIA, efektivní na 1 říjen 2014, užitečně zavést výchozí pravidlo (Článek 16.4) že rozhodným právem pro rozhodčí smlouvu bude právo sídla rozhodčího řízení (pokud se strany zákonně nedohodly jinak).
V Anglii, některé případy jako Union of India proti McDonnell Douglas Corp[1] rozhodl, že rozhodčí právo bylo stejné jako právo rozhodné pro strany’ smluvní závazky. V jiných případech, jako je C v D[2] a XL Insurance v Owens[3], anglické soudy rozhodly, že příslušné rozhodčí smlouvy se řídí anglickým právem, protože rozhodčí řízení byla usazena v Londýně, bez ohledu na skutečnost, že na smlouvy se vztahovaly odlišné právní předpisy. Stejného závěru bylo dosaženo také v roce 2007 Výšivkyjerica v Enesi.[4] V tom případě, odvolací soud stanovil pokyny, které stanoví, že právo rozhodčího řízení bude určeno postupným třífázovým vyšetřováním výslovné volby, implicitní volba a nejbližší a nejskutečnější spojení. Navzdory tomuto chvályhodnému pokusu odvolacího soudu o zvýšení jistoty určením vhodné metodiky pro určení práva upravujícího rozhodčí smlouvu, přetrvává nejistota ohledně použití této zkoušky (a, zejména, určující “předpokládaná volba”). Příkladem takovéto nejistoty je Arsanovia proti Cruz City[5] kde Smith J rozhodl u Vrchního soudu, že si strany implicitně zvolily jako zákon upravující rozhodčí dohodu indické právo (což byl zákon, kterým se strany řídí’ smluvní závazky), bez ohledu na skutečnost, že rozhodčí řízení bylo usazeno v Londýně.
V této souvislosti přetrvávající nejistoty, jak se odráží v jurisprudenci u anglických soudů, v nových pravidlech LCIA se předpokládá, že zákon, kterým se řídí rozhodčí smlouva, je právem sídla rozhodčího řízení (chybí opačná dohoda) je třeba přivítat. Pro arbitráže LCIA, od tohoto nového výchozího pravidla lze očekávat, že sníží počet sporů o to, který zákon upravuje rozhodčí smlouvu.
[1] [1993] 2 Lloyd's Rep 48
[2] [2007] EWCA Civ 1282
[3] 2001] 1 Všechny E. R. (Comm) 530
[4] Sulamerica Cia Nacional De Seguros SA & Ostatní proti Enesa Engenharia SA & Ostatní [2012] EWCA Civ 638
[5] Arsanovia Limited & ostatní v Cruz City 1 Mauricius Holdings [2012] EWHC 3702 (Comm)