Svrchovaná imunita se dělí na imunitu vůči jurisdikci a imunitu proti exekuci.[1]
Podmínky, za kterých se tyto imunity uplatňují, mají v oblasti rozhodčího řízení zvláštní význam.
Podle francouzského nejvyššího soudu, svrchovanost a nezávislost států brání jednomu z nich pronásledovat jiného.[4] Jinými slovy, národní soudci se musí zdržet rozhodování o jakékoli záležitosti týkající se cizích států.[5]
Tato zásada byla předmětem projektu kodifikace, který byl přijat v roce 2007 2004 OSN (který dosud nevstoupil v platnost). Podle článku 5 úmluvy, „Stát požívá imunity, pokud jde o sebe a svůj majetek z jurisdikce soudů jiného státu“.
nicméně, imunita vůči jurisdikci není absolutní. Například, pokud stát vystupuje jako žalobce v daném případě, jeho zbavení imunity z jurisdikce je zřejmé. Naopak, když stát jedná jako odpůrce, imunita vůči jurisdikci může být problematičtější.
Zřeknutí se jurisdikční imunity
Povaha činností prováděných státy
Státy se účastní dvou typů činností, jmenovitě ty pravá vláda a jus gestionis.
Má-li činnost, na kterou se smlouva vztahuje, obchodní povahu, stát se nemůže dovolávat své imunity vůči jurisdikci, aby se vyhnul rozhodčímu řízení. Naopak, pokud daný akt přispívá, svou povahou nebo účelem, k výkonu státní suverenity, stát se může odvolat na svou imunitu vůči jurisdikci.[6]
Tato zásada je v mezinárodním právu dobře zavedena.
Například, podle článku 10 Úmluvy Organizace spojených národů o jurisdikčních imunitách, „Pokud se stát účastní obchodní transakce se zahraniční fyzickou nebo právnickou osobou a, na základě platných pravidel mezinárodního práva soukromého, rozdíly týkající se obchodní transakce spadají do pravomoci soudu jiného státu, stát nemůže uplatnit imunitu vůči této jurisdikci v řízení vyplývajícím z této obchodní transakce.“[7]
Na toto pravidlo se pravidelně spoléháme. V arbitráži ICC, například, proti Société des Grands Travaux de Marseille (Francie) a East Pakistan Industrial Development Corp., jediný rozhodce se spoléhal na právo sídla (Švýcarské právo) a mezinárodního práva veřejného, že společnost, která byla v úplném vlastnictví pákistánského státu, nebyla oprávněna dovolávat se imunity z jurisdikce, zejména proto, že se věc týkala obchodních činností, v nichž byla státní společnost zapojena.[8]
Vnitrostátní právní předpisy rovněž používají pravidlo obchodní výjimky. Například, ve Spojených státech, Sekce 1605(A)(2) zákona o zahraničních suverenitách (FSIA) stanoví, že cizí stát se nemůže dovolávat imunity před americkými soudy, pokud se spor opírá o obchodní činnosti vykonávané tímto cizím státem ve Spojených státech nebo prováděné v zahraničí, ale které mají účinky ve Spojených státech.[9]
Podpis rozhodčí doložky
Pokud stát souhlasí s předložením sporu k rozhodčímu řízení, jeho imunita vůči jurisdikci je automaticky zrušena. Toto implicitní vzdání se imunity z jurisdikce je obecně uznáváno podle mezinárodního a vnitrostátního práva.
Vskutku, Článek 17 Úmluvy OSN o soudní imunitě stanoví, že::
„Pokud stát uzavře písemnou dohodu se zahraniční fyzickou nebo právnickou osobou, aby se podrobil rozhodčím sporům týkajícím se obchodní transakce, tento stát se nemůže dovolávat imunity před soudem jiného státu, který je jinak příslušný v řízení, které se týká:
(A) platnost, výklad nebo použití rozhodčí smlouvy;
(b) rozhodčí řízení; nebo
(C) potvrzení nebo zrušení ceny, pokud rozhodčí smlouva nestanoví jinak.“[10]
Podle článku II(1) Úmluvy o uznávání a výkonu zahraničních rozhodčích nálezů, „Každý smluvní stát uzná písemnou dohodu, podle které se strany zavazují podrobit rozhodčímu řízení všechny nebo jakékoli rozdíly, které mezi nimi vznikly nebo které mohou mezi nimi vzniknout v souvislosti s definovaným právním vztahem, ať už smluvní nebo ne, týkající se předmětu, který je možné urovnat rozhodčím řízením“.[11]
Sekce 1605(A)(1) U.S. FSIA podobně uvádí, „Cizí stát nesmí být v žádném případě imunní vůči jurisdikci soudů Spojených států nebo států: (1) ve kterém se cizí stát vzdal imunity buď výslovně, nebo implicitně, bez ohledu na jakékoli vzdání se vzdání se práva, které může cizí stát uplatňovat, s výjimkou případů, kdy je to v souladu s podmínkami prominutí”.[12]
Francouzské právo jde ještě dále a připouští, že vzdání se imunity z jurisdikce se vztahuje rovněž na řízení v vykonatelnost protože tato řízení vyplývají přímo z rozhodnutí podrobit se rozhodčímu řízení.
[1] Příslušnost státu (Německo v. Itálie: Zasahuje Řecko), Rozsudek, I.C.J. Zprávy 2012, str. 99, str. 147, pro. 113: „Pravidla mezinárodního obyčejového práva upravující imunitu před výkonem a pravidla upravující jurisdikční imunitu (chápáno stricto sensu jako právo státu nebýt předmětem soudního řízení u soudů jiného státu) jsou zřetelné, a musí být aplikována samostatně“.
[2] Odpovědnost států za mezinárodně nesprávné činy, 2001, Článek 5.
[3] Odpovědnost států za mezinárodně nesprávné činy, 2001, Článek 8.
[4] Cass. civ., 22 leden 1849.
[5] Příslušnost státu (Německo v. Itálie: Zasahuje Řecko), Rozsudek, I.C.J. Zprávy 2012, str. 99.
[6] Například, viz Ch. smíšené, č. 4, odvolání č. 00-45,629 a 00-45.630 ; 1Občanská éra 2008, Já, č. 266, odvolání č. 07-10570
[7] Úmluva Organizace spojených národů o soudní imunitě, Článek 10.
[8] Veta CCI č. 1083 (12 Prosinec. 1972), V Y.B. Comm. Arb. 177, 185 (1980)
[9] Zákon o zahraničních svrchovaných imunitách, § 1605 (A)(2) : ” Cizí stát nesmí být v žádném případě imunní vůči jurisdikci soudů Spojených států nebo států (…)ve kterém je žaloba založena na obchodní činnosti prováděné ve Spojených státech cizím státem; nebo při činu provedeném ve Spojených státech v souvislosti s obchodní činností cizího státu jinde; nebo při činu mimo území Spojených států v souvislosti s obchodní činností cizího státu jinde a tento čin má přímý účinek ve Spojených státech “
[10] Úmluva Organizace spojených národů o soudní imunitě, Článek 17.
[11] Úmluva o uznávání a výkonu zahraničních rozhodčích nálezů, 1958, Článek II(1).
[12] Zákon o zahraničních svrchovaných imunitách, Sekce 1605(A)(1).