Na 6 březen 2018, Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr Evropské unie“) found that urovnávání sporů mezi investorem a státem („ISDS“) v BIT v rámci EU není slučitelné s právem EU. The CJUE rendered the important Achmea judgment against the Stanovisko generálního advokáta Watheleta and found that:
„Články 267 a 344 SFEU je třeba vykládat tak, že vylučuje ustanovení mezinárodní dohody uzavřené mezi členskými státy, jako je článek 8 BIT, podle kterého může investor z jednoho z těchto členských států, v případě sporu týkajícího se investic v jiném členském státě, podat žalobu proti posledně uvedenému členskému státu u rozhodčího soudu, jehož jurisdikci se tento členský stát zavázal přijmout.“
Podle logiky CJEU, tento rozsudek je odůvodněný vzhledem k tomu, že se členské státy Evropské unie dohodly na tom, že budou z jurisdikce svých soudů vyloučeny, a tedy ze systému soudních opravných prostředků, který jim Smlouva o EU ukládá v oblastech, na které se vztahuje právo EU, spory, které se mohou týkat uplatňování nebo výkladu práva EU.
Podle judikatury SDEÚ, - mezinárodní dohoda nemůže ovlivnit rozdělení pravomocí stanovených Smlouvami nebo, tudíž, autonomie právního systému EU, jejichž dodržování je zajištěno Soudním dvorem. Článek 344 SFEU ukládá členským státům „nepředkládat spor týkající se výkladu nebo uplatňování Smluv žádnému jinému způsobu urovnání, než který je v nich stanoven“ (pro. 32).
SDEÚ připomíná, že s cílem zajistit zachování specifických vlastností a autonomie právního řádu EU, Smlouvy zavedly soudní systém, jehož cílem je zajistit jednotnost a jednotnost při výkladu práva EU. Podle článku 19(1) Smlouvy o Evropské unii („VAŠE“), členské státy se zavázaly „poskytovat dostatečná nápravná opatření k zajištění účinné právní ochrany v oblastech, na které se vztahuje právo Unie“ (pro. 36).
SDEU rovněž připomíná, že soudní systém EU má jako základový prvek řízení o předběžné otázce stanovené v článku 267 SFEU, který, zahájením dialogu mezi Soudním dvorem a soudy členských států, má za cíl zajistit jednotný výklad práva EU, tím slouží k zajištění jeho konzistence, jeho plný účinek a také jeho autonomie, nakonec, zvláštní povahu práva stanoveného Smlouvami (pro. 37).
S cílem zajistit, aby byly tyto zásady splněny, SDEÚ použil trojnásobný test složený z následujících kritérií:
- Vyžaduje spor výklad nebo použití práva EU?
- Je arbitrážní soud soudem členského státu ve smyslu článku 267 SFEU?
- Podléhá rozhodčí nález přezkoumání soudu členského státu, zajištění toho, aby otázky práva EU mohly být předkládány SDEÚ prostřednictvím žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v souladu s článkem 3; 19(1) TEU?
Vzhledem k tomu, že rozhodčí tribunál, který rozhoduje o sporu v rámci BIT v rámci EU, může být vyzván k výkladu nebo k použití práva EU, např. základní svobody, včetně svobody usazování a volného pohybu kapitálu, Soudní dvůr musel určit, zda je rozhodčí soud soudem členského státu ve smyslu článku 267 SFEU týkající se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce. SDEU zjistil, že „rozhodčí soud není součástí soudního systému Nizozemska nebo Slovenska"A to"je to právě výjimečná povaha příslušnosti soudu ve srovnání s jurisdikcí soudů těchto dvou členských států, která je jedním z hlavních důvodů existence článku 8 BIT“ (nejlepší. 45-46). SDEÚ je toho názoru, že rozhodčí soud nemá dostatečné vazby na soudní systém členských států, protože nemá žádnou povinnost zajistit jednotné uplatňování právních pravidel. Proto, rozhodčí soud není oprávněn žádat o rozhodnutí o předběžné otázce na SDEÚ (nejlepší. 48-49).
Pokud jde o třetí kritéria, SDEÚ zjistil, že požadavek článku 19(1), tj. zavést systémy soudních opravných prostředků v oblastech, na které se vztahuje právo EU, nebylo splněno. Je tomu tak proto, že soudní přezkum mohou být prováděny státními soudy pouze v rozsahu, v jakém to vnitrostátní právo umožňuje, tj. pouze pro omezenou kontrolu, týkající se platnosti rozhodčí smlouvy podle rozhodného práva a souladu uznávání nebo výkonu rozhodčího nálezu s veřejným pořádkem (pro. 53).
tudíž, Soudní dvůr zjistil, že „uzavřením BIT, členské státy, které jsou stranami této dohody, zavedly mechanismus pro urovnávání sporů mezi investorem a členským státem, který by mohl zabránit tomu, aby tyto spory byly vyřešeny způsobem, který zajistí plnou účinnost práva EU, i když se mohou týkat výkladu nebo použití tohoto zákona.“
Obchodní arbitráž v. Investiční arbitráž
Při analýze třetího kritéria testu, tj., zda je rozhodčí nález předmětem přezkumu soudem členského státu v souladu s článkem 3; 19(1) TEU, SDEÚ rozlišoval obchodní a investiční arbitráž:
"54 To je pravda.", ve vztahu k obchodní arbitráži, the Court has held that požadavky účinného rozhodčího řízení odůvodňují, že přezkum rozhodčích nálezů soudy členských států je omezený, za předpokladu, že v rámci tohoto přezkumu bude možné přezkoumat základní ustanovení práva EU a, Pokud je potřeba, být předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru (vidět, za tímto účelem, rozsudky 1 červen 1999, Eco Swiss, C ‑ 126/97, ME:C:1999:269, odstavce 35, 36 a 40, a z 26 říjen 2006, Lehká hořčice, C ‑ 168/05, ME:C:2006:675, odstavce 34 na 39).“
"55 Nicméně, rozhodčí řízení, jako je řízení uvedené v článku 8 BIT are different from commercial arbitration proceedings. Zatímco posledně jmenované pocházejí ze svobodně vyjádřených přání stran, první vyplývají ze smlouvy, kterou se členské státy dohodly vyjmout z jurisdikce svých vlastních soudů, a tedy ze systému soudních opravných prostředků, který je uveden v čl. 2 druhém pododstavci 19(1) Smlouva o EU vyžaduje, aby se usadily v oblastech, na které se vztahuje právo EU (vidět, za tímto účelem, rozsudek 27 Únor 2018, Svaz portugalských soudců, C ‑ 64/16, ME:C:2018:117, odstavec 34), spory, které se mohou týkat uplatňování nebo výkladu práva EU. Za těchto okolností, úvahy uvedené v předchozím odstavci týkající se obchodního rozhodčího řízení nelze použít na rozhodčí řízení, jako jsou ta uvedená v článku 8 BIT. “
The CJEU tries to instantiate this point using its Eco Swiss judgement in which it found that it is in the interest of efficient arbitration proceedings that review of arbitration awards should be limited in scope and that annulment of or refusal to recognise an award should be possible only in exceptional circumstances (pro. 35). Rovněž zjistil, že otázky týkající se výkladu pravidel hospodářské soutěže EU by měly být otevřeny přezkumu vnitrostátními soudy, když jsou požádány o určení platnosti rozhodčího nálezu, a že by mělo být možné položit tyto otázky, Pokud je potřeba, Soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce (pro. 40).
V případě Achmea se SDEU domnívá, že přístup Eco Swiss nelze použít na investiční arbitráži z důvodu rozdílu, který vidí SDEU mezi obchodní a investiční arbitráží. Podle něj pochází obchodní arbitráž „ve svobodně vyjádřených přáních stran“, zatímco investiční arbitráž je odvozena “ze smlouvy, kterou se členské státy dohodly vyjmout z jurisdikce svých vlastních soudů, a tedy ze systému soudních opravných prostředků, který je uveden v čl. 2 druhém pododstavci 19(1) Smlouva o EU vyžaduje, aby se usadily v oblastech, na které se vztahuje právo EU“ (pro. 55).
Zdůvodnění SDEÚ není příliš jasné. Rozlišování mezi obchodním a investičním rozhodčím řízením je problematické vzhledem k tomu, že se jedná o obchodní rozhodčí řízení, it is also the Member States and the international conventions they are party to that remove the interpretation and application of EU law from the jurisdiction of their courts to arbitral tribunals and leave only a very limited control.
Může se stát, že SDEÚ viděl rozdíl v tom, že umožňuje jednotlivcům vyřešit jejich spor způsobem, který považují za vhodný, a umožnit samotnému státu, aby se stal součástí rozhodčích řízení a byl vázán vyznamenáními, která byla odstraněna “ze systému soudních opravných prostředků“. Jinými slovy, členský stát by měl být při poskytování soudních opravných prostředků pro rozhodnutí o odpovědnosti státu, pokud je vyžadován výklad a použití evropského práva, vázán vyšší úrovní.
Investiční arbitráž v rámci EU BIT v. Investiční arbitráž mimo EU
Ponecháme stranou rozdílu, není jasné, proč by se s dohodami o rozhodčím řízení se zeměmi mimo Evropskou unii mělo zacházet odlišně. Například, arbitrážní tribunál zřízený na základě BIT mezi Rumunskem a Čínou by mohl být případně požádán o interpretaci a uplatňování práva EU a budou se uplatňovat stejné soudní opravné prostředky jako u rozhodčích nálezů BIT uvnitř EU. SDEU nevysvětluje, jak je tento dvojí standard opodstatněný.
Souvislosti případu Achmea
As summarised by the CJEU’s tisková zpráva, v 1991 bývalé Československo a Nizozemsko uzavřely dohodu o podpoře a ochraně investic (BIT). BIT uvnitř EU stanoví, že spory mezi jedním smluvním státem a investorem z druhého smluvního státu musí být urovnány smírně nebo, v prodlení, před rozhodčím soudem (existují 196 BIT je v současné době v platnosti mezi členskými státy EU).
v 2004, Slovensko otevřelo svůj trh zdravotního pojištění soukromým investorům. Achmea, podnik patřící do nizozemské pojišťovací skupiny, založit dceřinou společnost na Slovensku s cílem nabízet soukromé služby zdravotního pojištění. nicméně, v 2006 Slovensko částečně zvrátilo liberalizaci trhu zdravotního pojištění, a zakázáno zejména rozdělování zisků z činností zdravotního pojištění.
v 2008, Achmea zahájila arbitrážní řízení proti Slovensku v rámci BIT, z důvodu, že zákaz byl v rozporu s dohodou a způsobil mu finanční škodu. v 2012, rozhodčí soud zjistil, že Slovensko skutečně porušilo BIT, a uložil jí náhradu škody Achmea ve výši přibližně 22,1 milionu eur.
Slovensko poté podalo žalobu na německé soudy o zrušení rozhodnutí rozhodčího soudu. Slovensko se domnívalo, že rozhodčí doložka v BIT je v rozporu s několika ustanoveními Smlouvy o FEU.
Bundesgerichtshof (Federální soudní dvůr, Německo), projednávání případu na odvolání, zeptal se Soudního dvora, zda je rozhodčí doložka napadená Slovenskem slučitelná se Smlouvou o FEU.
Stanovisko generálního advokáta
The CJEU ruled directly against the Stanovisko generálního advokáta Watheleta who concluded that “Články 18, 267 a 344 SFEU musí být vykládáno v tom smyslu, že nevylučuje použití mechanismu pro urovnávání sporů mezi investorem a státem zavedeným dvoustrannou investiční dohodou uzavřenou před přistoupením jednoho ze smluvních států k Evropské unii“ (pro. 273).
Generální advokát Wathelet byl toho názoru, že vlastnosti rozhodčích soudů zřízených v souladu s BIT jsou podobné těm v obchodních rozhodčích řízeních.. Zejména, umožňují běžným soudům členských států zajistit dodržování zásad práva EU a cíl jednotného výkladu práva EU a dodržování evropských pravidel veřejné politiky (nejlepší. 244-245).
Generální advokát Wathelet rovněž zdůraznil, že v mezinárodní obchodní arbitráži existuje také riziko, že ceny budou neslučitelné s právem EU a také se zásadou vzájemné důvěry.. I přes tato rizika, Soudní dvůr nikdy nezpochybnil jeho platnost. Arbitrace otázek soutěžního práva EU mezi jednotlivci není známa. Podle Wathelet “Pokud tedy mezinárodní rozhodčí řízení mezi jednotlivci nenaruší rozdělení pravomocí stanovených Smlouvami EU a FEU a, odpovídajícím způsobem, autonomie právního systému EU, i když je stát účastníkem rozhodčího řízení, (203) Myslím si, že totéž musí platit v případě mezinárodního rozhodčího řízení mezi investory a státy, tím spíše proto, že nevyhnutelná přítomnost státu znamená větší transparentnost (204) a existuje možnost, že stát bude muset plnit své povinnosti podle práva EU prostřednictvím žaloby pro nesplnění povinnosti na základě článků 258 a 259 SFEU“ (pro. 259).
Závěr
Na závěr, Soudní dvůr bohužel nebyl ve svém rozsudku Achmea příliš jasný tím, že se pokusil rozlišovat mezi obchodním a investičním arbitrážem a nechal mnoho otázek o dopadu rozsudku Achmea na Smlouvu o energetické chartě a obecněji na investiční arbitráže mimo EU..